Hledám Tvou tvář

Koncem října 1906, jen pár dní před svou smrtí, napsala bosá karmelitka
Alžběta od Trojice svůj poslední lístek matce převorce Germaně od Ježíše: „Matko, jste mimořádně milována, milována přednostní láskou…Tvým povoláním je nechat se milovat víc než ostatní…“

Jsme povoláni Ježíše milovat nade vše, ale toho jsme schopni pouze po zkušenosti s jeho láskou k nám. Ježíšova láska, která zapalovala srdce jeho učedníků a následně srdce všech jeho následovníků, je tím pravým zdrojem naší lásky k němu.

Nechat se Bohem milovat je podstatou našeho křesťanského povolání. Právě otevřením se lásce Boží začíná proměna našeho života. Není tak snadné to přijmout, zvláště pro naši pýchu. Ta nezřídka na sebe bere podobu hrbaté pokory, jíž se bráníme Bohu a jeho ohnivé lásce k nám, a často ani nevíme proč.

 Pro každého z nás nechal Bůh zaznamenat slova proroka Izaiáše: „Protože ses v mých očích stal drahým a slavným, miluji tě…“ (Iz 43,4). Skrytě se obáváme, že přece není možné, aby nás Bůh miloval až tak, že bez ohledu na naše slabosti a hříchy jsme pro něho někým drahým, vzácným, aby s námi toužil být, sdílet se a dělit se o to nejdražší, co má.

 On jako první po nás touží a svou touhou odkrývá a provokuje naši touhu po něm, svou důvěrou probouzí naši důvěru, svou pokorou nás vede k pokoře a tím, jak nám slouží, nás uvádí do služby.

 zdroj – Vojtěch Kodet – Hledám tvou tvář, Karmelitánské nakladatelství, 2011)